pátek 29. listopadu 2013

Spoluzavinění lyžaře při poranění na sjezdovce

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011

Žalobce žaloval provozovatele lyžařského areálu o náhradu škody na zdraví, kterou si způsobil tím, že se v umístě, kde byla dobře viditelná a v lyžování nepřekážející mulda sněhu, pohyboval při lyžování vyšší rychlostí a ve snaze vyhnout se srážce s jiným lyžařem muldu přeskočil a dopadl do trychtýřovité díry s kameny, zbytky betonu a vodou, které se nacházely za muldou, čímž utrpěl zranění.

Obecné soudy zhodnotily, že žalobce si podstatnou měrou úraz přivodil sám tím, že jel nepřiměřenou rychlostí, ač si byl při svých zkušenostech vědom, že v posledním dojezdovém úseku lyžařské sjezdovky se dá předpokládat větší kumulace jiných lyžařů či osob. Jestliže žalobce utrpěl zranění při tomto stylu jízdy, kdy nebyl schopen bezpečně zvládnout situaci při hrozící srážce a kdy musel na náhlé vjetí jiného lyžaře do dráhy reagovat riskantním manévrem vjezdu do sněhové hromady, je podle Nejvyššího soudu správná úvaha odvolacího soudu o převažující míře spoluzpůsobení škody na jeho straně. Jestliže tedy jediným důvodem, proč vůbec žalobce projížděl sněhovou muldu, za níž se nacházel nebezpečný prostor, byla jeho (byť vynucená) reakce na pohyb jiného lyžaře, pak byl převažující příčinou pádu způsob jeho jízdy a okolnosti, které ji ovlivnily, nikoliv to, že nebezpečné místo nebylo označeno či ohrazeno; ani splnění povinnosti provozovatele vleku v tomto směru by zřejmě nemohlo zabránit tomu, aby žalobce ve snaze vyhnout se srážce do tohoto místa vjel. Jako správný byl tedy shledán závěr odvolacího soudu, že žalobce se na způsobení škody na svém zdraví účastnil v rozsahu 80 % a že v tomto rozsahu byla pokrácena požadovaná výše náhrady škody na zdraví.

čtvrtek 14. listopadu 2013

Odpovědnost za pád na zledovatělém chodníku

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2013, sp. zn. 25 Cdo 684/2012

Žalobkyně žalovala statutární město Frýdek-Místek o náhradu škody na zdraví, když upadla na zledovatělém chodníku ve vlastnictví města pokrytém sněhovým popraškem a utrpěla zlomeninu nohy a ruky. Žalované město, které je vlastníkem chodníku, jej v zimě neudržuje, tato informace je však uvedena v plánu zimní údržby na internetu a na úřední desce magistrátu, avšak na samotné komunikaci takové označení umístěno není.

Zatímco žalobkyně uváděla, že neudržováním chodníku porušilo město prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku, tedy počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku a zdraví, Nejvyšší soud vzhledem k okolnostem případu dovodil, že město žádnou prevenční ani jinou povinnost neporušilo. Podle Nejvyššího soudu není porušením povinnosti, jestliže město jako vlastník či správce komunikace neudržuje komunikace malého dopravního významu, které nejsou bezprostředně nutné pro pohyb občanů městem. Takovou komunikací malého významu byla i komunikace, na níž žalobkyně upadla, navíc je zřejmé, že je oddělena od dalších chodníků kovovými zábranami, které brání technice provádějící zimní údržbu, a vedle této spojky vede jiný chodník. Soud shledal, že porušením prevenční povinnosti města není ani to, že neudržovaný úsek nebyl označen cedulemi, když tyto informace byly zveřejněny na úřední desce magistrátu města a prostřednictvím internetu.